V roce 1915 oslavila kapela, s kterou jsem hrával 45 let svého vzniku … Fotku, kterou přikládám (jsem druhý zprava !!) bych nazval „Jak jsem trávil léta normalizace“. Byla dokonce sepsána historie kapely, kterou je docela zajímavé číst, čiší z ní „duch doby“; cituji například toto ze sedmdesátých let minulého století: “ Příklon k náročnější muzice si vyžádal změnu na postu bicích – přišel opět Míra Svoboda a také přibyl přišlík z vojny Ivan Vlk na trumpetu. Toto míchání bylo ukončeno třeskem, v jehož rámci odešli Hodan (na vojnu), Kišková (k Janu Spirovi) a přišli tenorsaxofonista Honza Šťastný a další žena – zpěvačka, textařka a klávesistka Dáša Černochová. Vznikl nový název Apogeum 152 to bylo období rythm and blues, aranžovaných dechů a dvoje klávesy dovolily i Procol Harum. Pravidelnou štací byly nedělní tancovačky kde jinde než v Píčáku ve Dvorech. Skupina úspěšně zahrála i na Beatovém festivalu v kulturáku ve Staré Roli 1972 a spolu se slavnými Johnny and They byli vybráni panem Pochmanem, redaktorem rozhlasu z Plzně k nahrávání. To byl na tu dobu docela slušný úspěch, kapela to vzala hodně vážně, nahrála 26.4.1972 dvě písničky a jednu instrumentálku, které taky rozhlas několikráte odvysílal. Nikdy však nebyli rozhlasem uvedeni autoři písní – jména jako Chuck Berry nebo John Mayall byla tabu.“ Celý text uveřejním na „modrých stránkách Úvalska a hochům přeji, aby oslavili nejen 45. výročí, ale alespoň šesedáté (!!)
Na začátku devadesátých let minulého století, kdy se zdálo, že socialismus skutečně zhyne (jak vidno, byla to představa mylná), mířily do Československa různé typy osob i osobností. Někteří hodlali pomoci při vyprošťování se z osidel komunismu, jiní na vyprošťování chtěli zbohatnout. Bylo to zajímavé pozorovat.
Já, jako tehdejší ředitel Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem jsem obdržel nabídku o „american-czech sociaty“ zaměstnat v nemocnici managera z USA. Dnes (2016) by mne za to patrně zavřeli, neb by to bylo „plýtvání veřejných prostředků“. Tehdy ale vládlo nadšení, optimismus – a vůbec: pojmy podobné.
A tak přijel Pete a byl tam s námi více než rok. Platili jsme mu ubytovnu a minimální plat, který se rovnal cca dvoudenní spotřebě běžné americké rodiny.
Předci Pete (dále jen Petra) pocházeli z Polska, a on mluvil špatnou polštinou. Tak jsme se dorozumívali polsko-anglicky, což byla docela zábava.
Vlastně opustil rodinu, aby pomohl s tím vyprošťováním, což ovšem znamenalo, že veškeré víkendy trávil v mé rodině, vlastně jako její nový člen. Byla to fajn doba. Nutilo nás to dělat výlety, vařit, starat se.
Trochu se spřátelili i obě rodiny, moje tehdejší manželka pak prodělala stáž v USA – a také já jsem projel americké nemocnice, kde Petr působil.
No – už umřel a tento příspěvek je mu věnován jako vzpomínku na nezapomenutelného člověka altruistu:
No – ta transformace se nějak zvrtla …