www.recepis.eu
www.recepis.cz
www.recepis.cz
Osobní webové stránky
VIRUS OMEGA – VÍTEJTE V KRÁSNÉM NOVÉM SVĚTĚ
(MUDr. Jan Šťastný, listopad 2021)
Ať se už „alfa-koronavirus“ přenesl na člověka z netopýrů, nebo nějakým nedopatřením unikl z nějaké biogenetické laboratoře, začal po svém „osvobození“ žít svým vlastním životem, stal se regulátorem jeho další existence přírodní výběr (Darwinova teorie) modifikovaný reakcí lidské populace.
Podstatou přírodního výběru je „přežívání těch jedinců, kteří jsou z hlediska přežívání a rozmnožování nejefektněji přizpůsobeni. Čistě biologické parametry přírodního výběru jsou však posilovány, či oslabovány civilizačními fenomény politickými, kulturními, náboženskými, mentálními – a dalšími, zejména globalizací. Význam civilizačních fenoménů je velmi významný a má vzestupnou tendenci. Díky globalizaci je přetrvávání či vnik nových „neinfekčních oáz“ prakticky nemožný.
A tak si nyní, v době „CV delta“ položme otázku, jak by asi tak mohl svět vypadat v období „CV omega“ …
Mutace koronaviru jsou sice náhodné, ale přežije jen ta, která je z hlediska přírodního výběru nejkvalitnější, méně kvalitní postupně zaniknou.
Parametry přírodního výběru, které se týkají virů, jsou známé: nakažlivost viru, vnímavost hostitele, imunita hostitele, letalita (smrtnost) viru, stupeň a druh trvalého poškození hostitele při přežití, pružnost viru odolávat preventivním opatřením, schopnost viru přežívat mimo hostitele a rychlost přenosu – tedy „otevřenost a prostupnost“ brány vstupu infekce do těla hostitele.
Pro virus je z hlediska přírodního vývoje vysoká smrtnost nevhodnou vlastností, neboť smrt napadeného organismu může vést k zániku populace viru, který smrt způsobil.
Z hlediska čistě biologického vyplývá, že by byl pro další pokračování pandemie ideální takový koronavirus, který by nezabíjel, který by byl extrémně nakažlivý, přežíval na neživých věcech a mutoval tak, aby byla neúčinná očkovací vakcina a specifické monoklonální protilátky.
Alfa-koronavirus (2019) například v přírodním výběru neuspěl: měl příliš vysokou smrtnost a determinoval poměrně účinnou obranu formou „lockdownů“ a posléze očkování.
Díky přírodnímu výběru „převálcovaly“ alfa-virus nové mutace; dnes (listopad 2021) je to delta-koronavirus, který si již své nositele „pěstuje“ a civilizační faktory mu nahrávají.
Řada osob, které koronavirozu prodělala, nemusí mít jasně se manifestující „postkoronavirové syndrom“ a může žít v omylu, že došlo k úplnému uzdravení. Následky prodělané infekce však mohou být nenápadné, zpočátku neznatelné – avšak pozvolně a dlouhodobě se rozvíjející postihující zejména plíce, ale i jiné orgány.
Tyto osoby zemřou „předčasně“ například za deset, dvacet let – každopádně dříve, než-li by teoreticky umřít mohly. Na původní příčinu – koronavirozu pak možná nikdo ani nepomyslí.
Lidskou civilizaci budou tvořit „zdraví“ přenašeči s nízkou střední délkou života. Takový stav bude mít logicky sociálně-ekonomické důsledky. Svět bude jiný, a to postupně, uplatnit se může, byť v modifikované verzi, Bidermanova „teorie donucování“, ve které hrají roli následující autority:
- Autorita I. stupně – koronavirus.
- Autorita II. stupně – stát.
- Autority III. stupně – zájmové komunity.
- Autority IV. stupně – politické komunity.
Použijeme-li modifikovanou Bidermanovu teorii donucení, můžeme identifikovat následující fáze:
- Izolace.
Autorita I. stupně determinuje izolaci (karanténu), která je vymáhána i demokratickou autoritou II. stupně. Strach z následků neposlušnosti vůči autoritám I. i II. stupně vyvolá deprese, pocit osamocení, pocit ztráty zažitého zázemí a podpory společnosti. Strach, dlouhodobá deficita „světla na konci tunelu“ dříve nebo později přejdou v depresivní stavy a odpor. Odpor se prohlubuje s časem. Marný odpor posiluje význam autorit III. stupně (zájmových, kulturních, teologických) a jejich komunity. Příslušnost ke komunitě a jejích principy myšlení pozvolna nahrazuje přirozené sociální kontakty.
- Monopolizace chápání.
Polykomunitní prostředí iniciuje vznik nových autorit IV. stupně, mimo jiné i autority populistické, zejména tradicionalistické, nacionalistické, tradicionalistické a autokratické; nenápadně avšak intenzivně jejich vliv sílí. Populismus přináší pocit návratu hodnot ztracených v prvé fázi, uvolnění – ale i fanatismus. Vzniká závislost na populistické komunitě doprovázená „autocenzurou“ myšlenek, vyvolaná pocitem strachu ze ztráty sounáležitosti. Problém řešení obrany proti autoritě I. stupně se přesouvá do politické roviny.
- Záměrně způsobené vyčerpání a debilizace.
Populistické komunity se postupně transformují v politické „strany“ a „hnutí“. Vůdčí osobností populistických autorit IV. stupně jsou obdařené schopností účinně vsugerovávat řešení bez ohledu na jejich uskutečnitelnost. I „neuskutečnitelné“ však posiluje sebevědomí členů komunity i její integritu; eliminuje strach a nejistotu za cenu ztráty osobnosti a vlastního úsudku. Myšlení jednotlivců splývá s ideologií komunity. Dochází k debilizaci členů populistických komunit.
- Výhrůžky.
Vítězí autority IV. stupně s největším potenciálem debilizovat; dále upevňují svůj vliv injikací hrozeb a označováním zrádců. Hrozby sociálních, národnostních – či jiných nejistot dále zvyšují integritu svých komunit. „Intrakomunitní svoboda“ je limitovaná potřebami populistických autorit IV. stupně. Kvalitativní rozdíly v debilizaci jedinců jednotlivých populistických autorit IV. stupně se začínají stírat, dochází k unifikaci debilizace. Tato unifikace vede k sjednocení – splynutí populistických autorit v jednu „vítěznou autoritu IV. stupně“. Demokracie se stává pouhým prostředkem k získání dalšího vlivu. „Svobodné volby“ vedou k vítězství sjednocené autority IV. stupně. Autority II. a III. stupně splynou. Demokracie končí a výhrůžky se soustřeďují na její zbytky. Neúčinnost hrozeb iniciuje násilí.
- Občasné uvolnění.
Dočasné, nyní již autoritou II. stupně plánované, úplné uvolnění izolace umožní autoritě I. stupně – viru eliminovat přeživší oslabené jedince. V civilizaci převládají mladí a zdánlivě nepostižení jedinci. Přírodní výběr je takto nasměrován ke vzniku takových mutací, které jsou silně nakažlivé, avšak způsobují jen minimální následky. Pozvolná mnohaletá kumulace těchto následků vede k smrti ve středním věku, umírání je rychlé; dochází ke snížení střední délky života. Debilizace společnosti vede k akceptaci tohoto stavu.
- Ukazování všemocnosti a vševědoucnosti.
Kvalitativně nová autorita II. stupně začíná zneužívat vliv autority I. stupně, která sice paralelně podléhá přírodnímu výběru, začíná však být ovlivňována a modifikována vítěznou ideologií, která vyloží všechny prostředky k udržení takové mutace autority I. stupně, která splňuje požadavky autority II. stupně – i takové mutace, které by přírodní výběr neumožňoval. Vítězná autorita II. stupně tedy využívá autoritu I. stupně k udržení stabilizace vyhovujícího stavu společnosti; zneužívají ji k propagaci své všemocnosti a vševědoucnosti. Debilizovaná společnost to akceptuje. Původní determinace se pozvolna transformuje v predestinaci. Demokracie neexistuje. Mandatorní výdaje na renty neexistují a finanční prostředky se translokují do investic zaměřených na „stabilitu“, „integritu“ a komunity autority II. stupně.
- Ponižování.
Ponižování se pro debilizovanou společnost stává nejasným pojmem. Procesu ponižování jsou podrobováni „nepřizpůsobiví“ jedinci, neinfekční jedinci a jedinci vstupující do „procesu rychlého umírání“.
- Vyžadování něčeho nesmyslného a nedůležitého.
Smysl a důležitost ztratilo vše, co dříve smysl a důležitost mělo. Jde pouze o zachování stability a integrity v komunitě. Debilizace vede ke vzniku společenství „úlu“ či „mraveniště“. City jsou nahrazeny pudy. Žije se rychle díky krátkosti života; výchovu dětí přebírá stát a jeho výchovné instituce zaměřené na predestinaci. Systém predestinace předurčuje význam a postavení v autoritě II. stupně. Přirozených vůdců není zapotřebí. Každý jedinec má během svého krátkého života zaručeno přiměřené bydlení, přiměřený přístup ke všem životním potřebám, přiměřený dopravní prostředek, přiměřenou dovolenou i přiměřené sexuální uspokojení. Integrované, komunitní myšlení. Otázky typu „být či nebýt“, „myslím, tedy jsem“ neexistují.
Vítejte v krásném novém světě stabilizovaného koronaviru-viru omega.
P.S. Psáno v období „delta viru“; začíná však období „viru omikron“ …
V posledních cca téměř 15 letech se začal používat pojem „následná péče“; přidáváme k němu i různé přívlastky, jako například „dlouhodobá“, „krátkodobá“, „rehabilitační“ a podobně.
Chvíli se také říkalo „následná zdravotní péče“, ale od tohoto termínu se upustilo – ne že by byl příliš dlouhý, ale protože byl nepravdivý: jedná se totiž o péči zdravotně sociální.
Pojem „následná péče“ je termínem zavádějícím, maskujícím některé nesystémové přístupy ve financování zdravotně sociální sféry.
V podstatě se jedná o dlouhodobé přehazování „horkého bramboru“ mezi MPSV a MZ.
Zejména se jedná o nevhodné potlačování principů vícezdrojového financování zdravotně sociální péče, neboť samotný pojem „následná zdravotní péče“ determinuje její jednostranné financování ze strany zdravotního pojištění, což by bralo MPSV.
A naopak: za „následnou péči“ se dlouhodobě nepovažovala ta lůžka v ÚSP, na nichž je klientům poskytována péče zdravotní.
Zavedením termínu „následná péče“ je sociální sféra významně osvobozena od řešení, či dořešení mnoha problémů, které lze řešit právě pomocí vícezdrojového financování:
– problému spoluúčasti na úhradách za výkony jasně sociálního charakteru, které jsou však prováděny ve zdravotnických zařízeních,
– problému poskytování zdravotní (ošetřovatelské) péče na lůžkách ÚSP,
– problému dořešení problematiky financování známých „sociálních“ hospitalizací, jejichž universální řešení – tak jak je zakomponované do právních norem, není realizovatelné,
– problému vícezdrojového financování agentur domácí péče
(které mohou například zajišťovat i „domácí ošetřovatelskou péči“ v ÚSP.
Chci se však vrátit k základnímu tématu:
Lůžka „následné péče“ – čili lůžka zdravotně sociální
(dále jen ZSL) lze po podrobném rozboru rozdělit tak, jak znázorňuje následující tabulka:
Vysvětlivky:
ZP = zdravotní pojištění,
SP = sociální pojištění,
VR = veřejné rozpočty,
PAC = pacient,
* = lze provádět ambulantním způsobem (dodavatelsky)
Problematiku tzv. „sociálních hospitalizací“ lze v dimenzích této tabulky řešit vytvářením ZSL typu V a VII s tím, že by tato lůžka mohla vznikat reprofilizací lůžkového fondu některých, zejména malých nemocnic.
Vedlejším produktem takovéto „transformace řízené shora“ mělo být i snížení počtu akutních lůžek – to je ale téměř nemožné, neboť lůžkový fond malých nemocnic byl prakticky zcela privatizován.
Direktivní přístup „shora“ nemůže být nikdy úspěšný, a to díky silnému lobbystickému tlaku nových majitelů lůžkových kapacit.
Účinné mohou být pouze následující tři cesty:
1) Aplikací systému DRG.
2) Systémovou podporou zdravotnických zařízení „jednodenní hospitalizace“.
3) Systémovým upřednostněním ambulantní péče před péčí hospitalizační.
V případech, kdy lze provádět ošetřovatelskou i sociální péči ambulantním způsobem bylo vhodné, aby oba typy péče (za podmínek vícezdrojového financování) prováděl jediný
„dodavatel“, tedy agentura domácí péče – v případě veřejných zařízení na základě výběrových řízení; jedině tímto způsobem lze eliminovat přelévání finančních prostředků ze zdravotního pojištění do sociální sféry v těch případech, kdy je agentura domácí péče nucena poskytnout sociální službu „zadarmo“. Tento případ se však více týká poskytování komplexní péče v domácnostech klientů.
ZSL typu IX souvisí se zaváděním tzv. „ucelené rehabilitace“ a jejich struktura i význam nemohou být obsahem tohoto krátkého sdělení.
Přátelé,
po přečtení Kubkova dopisu jsem byl ohromen patrně podobně jako vy. Osobně se ale velmi bráním tomu, abych nepodlehl určité „konspirační teorii“, například o tom, že základním cílem je přeměna našeho zdravotnictví ve „zdravofert“.
Jsme nuceni vyslovovat se k problémům typu „nositelé zbraní“, nebo „kompenzace zrušení regulačních poplatků“, nebo „navýšení hodnoty bodu o dva haléře“ – a tak dále.
Nějak opomíjíme fakt, že se připravuje centrální evidence pacientů podle diagnoz (náklady na léčbu mohou být jen vedlejším produktem tohoto počinu), že se připravuje centrální evidence účtů zdravotních pojišťoven, což možná pozvolna povede ke vzniku pojišťovny jediné, která bude velmi snadno přetransformovatelná v Centrální úřad pro financování zdravotnictví (CÚFZ).
Součástí CÚFZu by jistě byla i nivelizace příjmů zdravotnických pracovníků, čímž by se dosáhlo pozvolné likvidace současného privátního sektoru, který SAS zastupuje.
Vždyť: proč by se měl zdravotnický pracovník (v budoucnosti?) zabývat papírováním, výkaznictvím a jinými starostmi, když by měl lehce nadprůměrný plat, když by vlastnil lehce nadprůměrně kvalitní auto, lehce nadprůměrné bydlení, lehce nadprůměrnou dovolenou …
No a „zdravoferťáci“, by měli těžce nadprůměrné příjmy, superauta, superbydlení, superdovolené …
Omlouvám se, je to možná paranoidní představa, Marx by možná konstatoval, že je to „vykořisťování člověka člověkem umocněno na druhou“.
Ale zpátky na zem.
O něco podobného se pokoušel i Rath, jeho „neziskovky“ byly, podle mne analogií toho, co se děje dnes. Možná byl odstraněn i díky tomu, že se to číhajícím „agroferťákům“ nelíbilo. Ale to je opět příliš „konspirativní“.
Asi bychom se měli tak trochu vrátit ke „kořenům“ a nenechat se dezorientovat:
http://www.sasp.cz/stanovisko-rady-sas-k-tvorbe-site-ambulantnich-zdravotnickych-zarizeni1
Honza Šťastný, 14.květen 2016
Schylovalo se k tomu, že bych mohl přednášet problematiku organizace zdravotnictví na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Což mne naplňovalo vzrušením a skutečně dokonale jsem se připravil.
Nakonec z toho, bohužel, sešlo; patrně se moje teorie příliš neshodovaly s tužbami po zachování socialistického zdravotnictví …
Pokud se mám zamyslet nad osudem našeho zdravotnictví po roce 1989, pak nemohu než konstatovat, že nevítězil – a ani nevítězí rozum, nepodařilo se prosadit logiku.
V podstatě nastal „ping-pong“ mezi liberály, kteří prosazovali vstup tržních vztahů do oblasti zdravotnictví – a mezi socialisty, kteří by chtěli pouze vylepšit stávající socialistické zdravotnictví.
Bohužel – ODS byla v tomto smyslu přehnaně liberální a ČSSD zas přehnaně socialistická …
A v dnešní chvíli (2016) opět vítězí socialismus, a to v obludných rozměrech. V obludných rozměrech i v kontextu s celkovou situací. Evropa, respektive Evropská Unie totiž tíhne k socialismu – a tam, kde už pár desítek let socialismus byl je pro tuto tendenci půda více než „pohnojená“.
Socialismus, to je i centralismus řízení. A centralismus je zárodkem „Velkého Bratra“. Centralismus je posilován vzestupem informačních technologií, což je současně „krmná směs“ pro růst Velkého Bratra.
Velký Bratr už ale není živá bytost, tak jak to předvídal Orwell. Dnes je to systém.
Ale zpět ke zdravotnictví, i tam Velký Bratr ťuká na dveře, a ty jsou pootevírány:
- Má vzniknout registr všech občanů podle rodných čísel, ve které budou k dispozici veškeré údaje o jejich zdravotním stavu.
- Účty zdravotních pojišťoven mají být soustředěny v Centrální národní bance.
- NKÚ bude mít přístup do zdravotních pojišťoven.
Co bude dál ví jen Velký Bratr, který si již uvědomuje sám sebe a začíná podnikat veškeré potřebné kroky k tomu, aby získal rozhodující slovo.
Když jsem sestavoval níže uvedené přednášky, neměl jsem ještě tušení, že se Velký Bratr probouzí. Myslím, že je v nich hodně logiky, která v tomto státě nebyla nastolena.
