Za rok budeme slavit „padesátku“ od příjezdu sovětských a dalších vojsk do Československa; při četbě příspěvků některých rusofilů na FB sdílím obavu, že se za rok bude spíše oslavovat. V této chvíli bych ale rád vzpomenul na onen den, kdy jsem opustil dětství a ze dne na den se stal dospělým, což bylo právě přesně 21. srpna 1968, kdy mi bylo 14 let. Zcela absurdně jsem trávil s rodiči zbytek prázdnin u pratety a prastrýce v Bavorsku a prateta po ránu přišla z nákupu a oznámila nám, že nás obsadili Rusáci, což v nás v prvé chvíli vyvolalo podobnou reakci jako ve filmu „Pelíšky“ – rozesmáli jsme se. Záhy ale moje dětství skončilo. Můj tatínek by byl tehdy rád, abychom v Německu zůstali, matka byla proti, a tak nastala absurdita, na kterou se nedá zapomenout: mnoho občanů zdrhalo pryč z Československa, ale my se tam vraceli; píši „mnoho“, neboť i mnoho se vracelo, aniž tušilo, co je čeká, a právě v poledne, když 23. srpna 1968 začala generální stávka, se na kolejích vedle sebe, v „zemi nikoho“ zastavily dva vlaky: jeden s těmi, co zdrhali, druhý s těmi, co se vraceli. Pasažéři vlaků na sebe čučeli a mezi vlaky pendlovala prodavačka s coca-colou, kterou jsme si koupit nemohli, neboť jsme na ni neměli. To je můj zážitek z doby před 49 lety, o níž se přestává hovořit; například na „Seznamu“ dnes dominovala reportáž o „loupeži století“. Ignorace nebo úmysl? Nevím, ale ignorovat zásadní okamžiky naší historie je – dle mého subjektivního názoru, velmi kontraproduktivní až nebezpečné …

Doslova mne šokoval následující článek, neboť si dle telefonního seznamu jako oběť vraždy vybrali mne a mou rodinu. Asi je uchvátil titul „MUDr“. Jenomže – před pár měsíci jsme se odstěhovali, což v telefonním seznamu uvedeno nebylo. Takže v přízemí bytu Kapitána Nálepky č. 7 v Ústí nad Labem nikdo neotevřel. Šli o poschodí dál … Sousedka, která to odnesla byla velmi příjemná a hezká dívka. Jako patolog jsem se zúčastnil i její pitvy. Paradoxně – asi tak po měsíci po mně „veřejná bezpečnost“, tedy policie, chtěla alibi. Jinak řečeno: doktor, který byl u pitvy zavražděné musel prokazovat, že ji nezavraždil… A jak to popsala prokurátorka, která ho odsoudila k trestu smrti:

Je to poslední případ, kde jsem se účastnila ukládání trestu smrti. Trest smrti už vykonán nebyl, protože rozsudek nabyl právní moci v průběhu roku 1990, a trest byl přeměněn na doživotí. V čem byl Malý horší než Straka? (Rozuměj: Straka = „spartakiádní vrah“, to je jiná kapitola) Již při prvotním studiu tohoto spisového materiálu jsem byla ohromená. Jednalo se o obžalovaného s bohatou trestní minulostí. Byl několikrát odsouzený za trestnou činnost výtržnické povahy a při posledním výkonu trestu si řekl, že za to, že byl odsouzen, se společnosti za tuto „křivdu“ pomstí. Jako prostředek k uspokojení této egoistické, zvrhlé touhy zvolil vraždu náhodně zvolených nevinných lidí. To už svou podstatou vzbuzuje naprosto mimořádné emoce. Výběr bytů, kde mělo k vraždě dojít, volil namátkovým tipováním podle telefonního seznamu v telefonní budce. Prostě zalistoval, ťuknul tužkou a šel na tu adresu. V prvním případě to byl byt starších manželů. Poškozené postupně střelil speciálně upravenou malorážní pistolí. Připevnil si k ní laicky vyrobený tlumič. Neměla takovou ráži, aby na první zásah zabila. Přišel, dva lidi střelil, a ještě žijícím jim přelepil dýchací otvory lepicí páskou na koberce. Poté prohledal byt a teprve poté následně své oběti dalšími výstřely usmrtil. V druhém případě zazvonil spolu se dvěma spoluobžalovanými u bytu, kde se nacházela novopečená dvacetiletá maminka s několikatýdenním kojencem. Tu hned střelil, ale ona neumřela a začala ho prosit na kolenou, ať ji nechá, že tam má malé dítě, které mezitím plakalo. Přesto se nad ní asi nesmiloval. Absolutní citovou plochost demonstruje, že Malý ani v této situaci nezaváhal, a ještě umírající poškozenou svlékl do naha, aby sobě a spoluobžalovaným poskytl pohled na její nahou postavu. Teprve poté ji takříkajíc dorazil. Popisoval, jak pak chodili po bytě, zatímco dítě plakalo, otevřeli ledničku, snědli pudink a sebrali další věci, které potom zpeněžili, asi za 20 tisíc korun. Malý byt opustil jako poslední a s vědomím, že tam zůstává kojenec vyžadující nepřetržitou pozornost a péči. Projevil tím absolutní lhostejnost k dalšímu osudu dítěte. Navíc ještě strčil zápalku do zámku dveří, aby se tam nikdo nedostal. Až večer přišli rodiče poškozené, kteří byli naprosto šokováni. Znalci tehdy řekli, že není možná žádná náprava, že toto není člověk, který by byl převychovatelný. On také neprojevil žádnou lítost nad tím, co způsobil. Uvedl, že lítost má jen nad tím, že v prvním případě zmařil život starého, vážně nemocného muže, který by zanedlouho stejně zemřel. Dopustil se sedmi trestných činů, z toho tří dokonaných vražd, krátce po návratu z výkonu trestu odnětí svobody. K trestné činnosti navíc svedl dva další mladé muže, vytvořil z nich jakousi organizovanou skupinu zločineckého typu, ve které zastával úlohu šéfa. Zde bylo nutno také připustit, že šlo o činy pečlivě připravované, plánované. Pozoruhodná je jeho chladnokrevnost, kdy oběti dobíjel na několikrát a zakrýval jim dýchací otvory. Při vstupu do vytipovaného bytu byl, – podle jeho vlastního vyjádření, – odhodlán zastřelit všechny osoby, takže počet jeho obětí byl determinován pouze tou náhodou, kolik bylo uvnitř lidí. Trest mu byl přeměněn na doživotí a po dvou letech se ve vězení oběsil. Pravděpodobně ne proto, že by se u něj projevily nějaké výčitky, ale protože mu zesílily revmatické potíže a bolesti. Tento případ, byť nebyl až tak známý oproti Hojerovi, což je legenda kriminalistiky, na mě svou příšerností opravdu působí, a kdykoli si něj vzpomenu, není mi z toho dobře.

A jak to popisuje tisk: O týden později se Malý vydal vraždit do Ústí nad Labem. Doprovázeli ho Jaroslav Gregar a Pavel May, díky kterým se dostal k pistoli. Malý tvrdil, že byt vybrali bytaři Gregar a May v telefonním seznamu. Podle jiné verze jeden z dvojice lokalitu dobře znal. Roli každopádně opět hrál titul u jména.

http://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?r=krimi&c=A161010_141753_krimi_cen&foto=V161020_113933_zpravodaj_iri