V posledních cca téměř 15 letech se začal používat pojem „následná péče“; přidáváme k němu i různé přívlastky, jako například „dlouhodobá“, „krátkodobá“, „rehabilitační“ a podobně.
Chvíli se také říkalo „následná zdravotní péče“, ale od tohoto termínu se upustilo – ne že by byl příliš dlouhý, ale protože byl nepravdivý: jedná se totiž o péči zdravotně sociální.
Pojem „následná péče“ je termínem zavádějícím, maskujícím některé nesystémové přístupy ve financování zdravotně sociální sféry.
V podstatě se jedná o dlouhodobé přehazování „horkého bramboru“ mezi MPSV a MZ.
Zejména se jedná o nevhodné potlačování principů vícezdrojového financování zdravotně sociální péče, neboť samotný pojem „následná zdravotní péče“ determinuje její jednostranné financování ze strany zdravotního pojištění, což by bralo MPSV.
A naopak: za „následnou péči“ se dlouhodobě nepovažovala ta lůžka v ÚSP, na nichž je klientům poskytována péče zdravotní.
Zavedením termínu „následná péče“ je sociální sféra významně osvobozena od řešení, či dořešení mnoha problémů, které lze řešit právě pomocí vícezdrojového financování:
– problému spoluúčasti na úhradách za výkony jasně sociálního charakteru, které jsou však prováděny ve zdravotnických zařízeních,
– problému poskytování zdravotní (ošetřovatelské) péče na lůžkách ÚSP,
– problému dořešení problematiky financování známých „sociálních“ hospitalizací, jejichž universální řešení – tak jak je zakomponované do právních norem, není realizovatelné,
– problému vícezdrojového financování agentur domácí péče
(které mohou například zajišťovat i „domácí ošetřovatelskou péči“ v ÚSP.
Chci se však vrátit k základnímu tématu:
Lůžka „následné péče“ – čili lůžka zdravotně sociální
(dále jen ZSL) lze po podrobném rozboru rozdělit tak, jak znázorňuje následující tabulka:

Vysvětlivky:
ZP = zdravotní pojištění,
SP = sociální pojištění,
VR = veřejné rozpočty,
PAC = pacient,
* = lze provádět ambulantním způsobem (dodavatelsky)

Problematiku tzv. „sociálních hospitalizací“ lze v dimenzích této tabulky řešit vytvářením ZSL typu V a VII s tím, že by tato lůžka mohla vznikat reprofilizací lůžkového fondu některých, zejména malých nemocnic.
Vedlejším produktem takovéto „transformace řízené shora“ mělo být i snížení počtu akutních lůžek – to je ale téměř nemožné, neboť lůžkový fond malých nemocnic byl prakticky zcela privatizován.
Direktivní přístup „shora“ nemůže být nikdy úspěšný, a to díky silnému lobbystickému tlaku nových majitelů lůžkových kapacit.
Účinné mohou být pouze následující tři cesty:
1) Aplikací systému DRG.
2) Systémovou podporou zdravotnických zařízení „jednodenní hospitalizace“.
3) Systémovým upřednostněním ambulantní péče před péčí hospitalizační.
V případech, kdy lze provádět ošetřovatelskou i sociální péči ambulantním způsobem bylo vhodné, aby oba typy péče (za podmínek vícezdrojového financování) prováděl jediný
„dodavatel“, tedy agentura domácí péče – v případě veřejných zařízení na základě výběrových řízení; jedině tímto způsobem lze eliminovat přelévání finančních prostředků ze zdravotního pojištění do sociální sféry v těch případech, kdy je agentura domácí péče nucena poskytnout sociální službu „zadarmo“. Tento případ se však více týká poskytování komplexní péče v domácnostech klientů.
ZSL typu IX souvisí se zaváděním tzv. „ucelené rehabilitace“ a jejich struktura i význam nemohou být obsahem tohoto krátkého sdělení.