Přání k novému roku a malé ohlédnutí
Vážení občané,
také já bych se rád připojil ke všem, kteří Vám a Úvalům přejí šťastný a úspěšný Nový rok 2017. Navíc pak přeji dětem, dospělým i seniorům hodně zdraví, které je základem všeho ostatního.
Přivřu-li oči a promítnu-li si za víčky Úvaly roku 2000, kdy jsem se do města nastěhoval, vidím úplně jiné město – město s obrovským vnitřním dluhem.
Dnes je tento dluh snížen o více než polovinu a je to vidět, i když to mnozí z různých důvodů nevidí – anebo vidět nechtějí.
Vidí jen to, co ještě není; ale i to je motivující (alespoň doufám) pro ty, kteří dnes o budoucnosti Úval rozhodují.
Současné vedení města navázalo na to, co bylo vykonáno a konečně se může více soustředit i na výsledek referenda o koupališti, na stav komunikací, rozvoj školství – tedy na věci, které existují „na povrchu“; my jsme museli především kopat a kopat (kanalizace, voda) … což moc nebylo vidět a mnohým to znepříjemňovalo život.
Proto mne velmi mrzí, že jsem ze strany nové kronikářky, PhDr. Lenky Mandové – tedy osoby, která by měla věci hodnotit objektivně a nestranně osočován z toho, že jsem nedostatečně spravoval svěřený majetek, že mi chyběla „invence“ – a že město chybovalo, když nepožádalo o dotaci na rekonstrukci koupaliště. Omlouvám se, ale na takováto nařčení, bohužel, musím reagovat – i když jsem doufal, že tento „ping-pong“ již přestane. Pokud bych tak neučinil, bylo by to jistě bráno jako přiznání viny.
Správa svěřeného majetku vyžaduje stanovení priorit, respektive definovat úrovně naléhavosti v daném městě či obci. V prvé úrovni naléhavosti to v Úvalech byly pitná voda, odkanalizování, plynofikace a likvidace odpadních vod. Hned v druhé úrovni základní a předškolní školství. Ve třetí pak komunikace, stav budov a bytového fondu. Nyní je to i koupaliště.
Velmi oceňuji, že zastupitelstvo a vedení města v čele s ing. Černým dokázaly v letech 1990 až 2006 řešit řadu problémů v „prvém stupni“, a to za podmínek dosti ztížených: dotace z Evropské unie totiž neexistovaly a ty místní české dotace nebyly jen tak dostupné. Uvažovat o rekonstrukci koupaliště nebylo v těchto letech rozhodně namístě. Smlouva uzavřená s nájemcem nebyla sice nejšťastnějším řešením, ale patrně jediným. Smlouva prodloužila život koupaliště o cca 10 let, a to považuji za významné z toho důvodu, že se během této doby, tedy v období mého působení na radnici, podařilo intenzivně řešit problémy „prvého stupně naléhavosti“ – a koupadlo fungovalo. Během let pronájmu bylo do základních funkčních prvků koupaliště (například do čistící stanice) vloženo nájemcem 2 637 086 Kč a městem 918 117 Kč. O tom se moc nepíše. Tato čísla byla inventarizací, která proběhla, považována za navýšení majetku města. Nicméně šlo více méně o „záplatování“, skutečná rekonstrukce bude stát 20 – 30 milionů Kč.
Rád bych v této chvíli rád oprášil i svůj nedávno prezentovaný návrh, aby byla rekonstrukce koupadla spojena s revitalizací Mlýnského rybníka a vytvořil se jakýsi „biotop“. Na to by se možná dotace nalezly. Koupaliště je totiž zásobováno vodou z městského vodovodu, což je skutečně drahé.
Nakonec, zejména pro paní kronikářku, něco k absenci mých „invencí“. Definice invence říká, že je to schopnost vytvářet, být vynalézavý, iniciovat vznik něčeho nového. Pominu-li finanční prostředky z rozpočtu města investované do sportu a kultury – a pominu-li i příspěvky developerů do rekonstrukce technické a sociální infrastruktury, jež dosáhly výše téměř 100 milionů Kč, bylo na kulturu, sport, strategický rozvojový plán, integrovaný plán rozvoje, dětská hřiště, akce seniorů a mnohé další „akce“ získány další nejméně 3 miliony Kč z prostředků různých soukromých subjektů. V tomto období vznikly aktivity, které dříve neexistovaly a dnes se staly tradicí: vítání občánků, advent na náměstí, závody horských kol, bezpečná sobota …
Nemohu také nepřipomenout investice do nákupu požární cisterny. Nebyla to malá investice, ale: chtěli jsme plavat, anebo hořet?
Mrzí mne, se ne nakonec nechytla „paměť města“, s pamětníky byly, bohužel, natočeny snad jen dvě relace. A to je věčná škoda; zejména ti, jako jsem já – tedy „náplava“ by se rozhodně měli poučit z historie našeho města.
Jinak: Dočkali se, po 65 letech, pamětní desky na hřbitově i občané, kteří položili své životy během druhé světové války a na něž se z nepochopitelných důvodů zapomnělo. Po mnoha letech se konečně otevřel problém „holokaustu“. Děkuji všem, především bývalému kronikáři panu Pokornému, že se tak stalo.
A tak dále … Málo invencí?
Velmi se omlouvám, že jsem byl nucen vrátit se ke článku zveřejněném v posledním loňském Životě Úval a ještě jednou přeji všem úvalským občanům hodně zdraví v roce 2017.
prim. MUDr. Jan Šťastný, MBA
Dobrý den.
Vzhledem k domu, že jsem v Radomyšli pobýval téměř čtvrt století, zaujala mne informace od kolegy ze Sdružení ambulantních specialistů ČR. Jmenovat nebudu. No tak vidíte, že se i v Radomyšli tajně bojovalo proti komunismu, což mne štve, neboť jsem s mohl případně přidat, kdybych o tom věděl.
S pozdravem MUDr. Jan Šťastný, MBA, patolog.
Text:
„Během 10 ti letého pobytu ve Strakonicích jsem několikrát navštívil onu rušičku v Radomyšli. Ředitele v tomto tajném a sledovaném zařízení dělal můj kamarád.
Ve vstupní hale byla busta Klementa Gottwalda. Při oslavě se tato busta položila na kolečko, nasadila se papacha a několikrát se objela hala, pak se na bustu našeho dělnického praporečníka pány provedla malá potřeba. Tuto krasojízdu prováděl Franta R. Několika půllitry se pak Kléma opláchnul a uložil se již bez papachy na své čestné místo. Dámy přítomny nebyly. S velkým podivem musím po letech konstatovat, že to byla neskonalá sranda a je pro mne pořád záhada že to nikdy nikdo neprásknul, což by byl asi velký průser. Bylo to v letech 1979- 1989. Tento rituál se prováděl i začátkem 80. let, kdy se režim utužoval.“ Jirka N. (dnes významný rehabilitační lékař)
Oproti jiným chci být stručný:
Z článku paní kronikářky Mandové, ale i z jiných zdrojů vyplývá, že město Úvaly, za doby mého starostování, neinvestovalo do rekonstrukce koupaliště potřebné finanční prostředky a nevyužilo možných dotací, které se nabízely.
Ano, je to pravda.
Pokud však někdo řekne „A“, měl by k tomu dodat i „B“, zejména pak kronikář:
V období, kdy jsem stál v čele města, se podařilo něco nevídaného – co se ve městech podobné velkosti jako Úvaly rozhodně nepodařilo: získali jsme 80 milionů od developera výstavby na Hostíně. Ovšem s jednou podmínkou: Prostředky půjdou na dostavbu a rekonstrukci technické a sociální infrastruktury. Bohužel, do této kategorie oprava koupaliště skutečně nepatří.
Když se k sumě 80 milionů přidaly vlastní finanční prostředky a prostředky z úvěru, bylo na spolufinancování rozsáhlých investičních akcí na výše zmíněné infrastruktuře za více než 600 milionů Kč. Do vodohospodářství (pitná voda z káranských řadů, kanalizace, dostavba ČOV, rekonstrukce vodovodní sítě) tak šlo cca 420 milionů Kč, do školství (MŠ Kollárova, ZŠ včetně školní jídelny) cca 150 milionů Kč. Dalších přibližně 45 milionů Kč šlo na rekonstrukci rybníků Kalák a Fabrák, na zdravotnictví a na sociální služby.
Trochu „navíc“ snad byla jen rekonstrukce „Pětašedesátky“ za cca 19 milionů Kč, ale i tady získalo město slušnou dotaci – a kdo není rád, že ji máme, nechť se přihlásí.
Závěrem následující: Jak již doufám vyplynulo z mého článku v Životě Úval, hlasoval jsem PRO zachování koupaliště. Je to „rodinné stříbro“, nic jiného historického Úvaly v podstatě nemají. Podle mého názoru bylo zásadní chybou uzavření smlouvy s takovým nájemcem, který nebyl povinen investovat do rekonstrukce (tato povinnost setrvala na rozpočtu města), nýbrž jen „vyzobávat třešničky na dortu“. V této chvíli jen hasíme požár, který již doutnal v devadesátých letech minulého století, paní nová kronikářko.
MUDr. Jan Šťastný, MBA
Doslova mne šokoval následující článek, neboť si dle telefonního seznamu jako oběť vraždy vybrali mne a mou rodinu. Asi je uchvátil titul „MUDr“. Jenomže – před pár měsíci jsme se odstěhovali, což v telefonním seznamu uvedeno nebylo. Takže v přízemí bytu Kapitána Nálepky č. 7 v Ústí nad Labem nikdo neotevřel. Šli o poschodí dál … Sousedka, která to odnesla byla velmi příjemná a hezká dívka. Jako patolog jsem se zúčastnil i její pitvy. Paradoxně – asi tak po měsíci po mně „veřejná bezpečnost“, tedy policie, chtěla alibi. Jinak řečeno: doktor, který byl u pitvy zavražděné musel prokazovat, že ji nezavraždil… A jak to popsala prokurátorka, která ho odsoudila k trestu smrti:
Je to poslední případ, kde jsem se účastnila ukládání trestu smrti. Trest smrti už vykonán nebyl, protože rozsudek nabyl právní moci v průběhu roku 1990, a trest byl přeměněn na doživotí. V čem byl Malý horší než Straka? (Rozuměj: Straka = „spartakiádní vrah“, to je jiná kapitola) Již při prvotním studiu tohoto spisového materiálu jsem byla ohromená. Jednalo se o obžalovaného s bohatou trestní minulostí. Byl několikrát odsouzený za trestnou činnost výtržnické povahy a při posledním výkonu trestu si řekl, že za to, že byl odsouzen, se společnosti za tuto „křivdu“ pomstí. Jako prostředek k uspokojení této egoistické, zvrhlé touhy zvolil vraždu náhodně zvolených nevinných lidí. To už svou podstatou vzbuzuje naprosto mimořádné emoce. Výběr bytů, kde mělo k vraždě dojít, volil namátkovým tipováním podle telefonního seznamu v telefonní budce. Prostě zalistoval, ťuknul tužkou a šel na tu adresu. V prvním případě to byl byt starších manželů. Poškozené postupně střelil speciálně upravenou malorážní pistolí. Připevnil si k ní laicky vyrobený tlumič. Neměla takovou ráži, aby na první zásah zabila. Přišel, dva lidi střelil, a ještě žijícím jim přelepil dýchací otvory lepicí páskou na koberce. Poté prohledal byt a teprve poté následně své oběti dalšími výstřely usmrtil. V druhém případě zazvonil spolu se dvěma spoluobžalovanými u bytu, kde se nacházela novopečená dvacetiletá maminka s několikatýdenním kojencem. Tu hned střelil, ale ona neumřela a začala ho prosit na kolenou, ať ji nechá, že tam má malé dítě, které mezitím plakalo. Přesto se nad ní asi nesmiloval. Absolutní citovou plochost demonstruje, že Malý ani v této situaci nezaváhal, a ještě umírající poškozenou svlékl do naha, aby sobě a spoluobžalovaným poskytl pohled na její nahou postavu. Teprve poté ji takříkajíc dorazil. Popisoval, jak pak chodili po bytě, zatímco dítě plakalo, otevřeli ledničku, snědli pudink a sebrali další věci, které potom zpeněžili, asi za 20 tisíc korun. Malý byt opustil jako poslední a s vědomím, že tam zůstává kojenec vyžadující nepřetržitou pozornost a péči. Projevil tím absolutní lhostejnost k dalšímu osudu dítěte. Navíc ještě strčil zápalku do zámku dveří, aby se tam nikdo nedostal. Až večer přišli rodiče poškozené, kteří byli naprosto šokováni. Znalci tehdy řekli, že není možná žádná náprava, že toto není člověk, který by byl převychovatelný. On také neprojevil žádnou lítost nad tím, co způsobil. Uvedl, že lítost má jen nad tím, že v prvním případě zmařil život starého, vážně nemocného muže, který by zanedlouho stejně zemřel. Dopustil se sedmi trestných činů, z toho tří dokonaných vražd, krátce po návratu z výkonu trestu odnětí svobody. K trestné činnosti navíc svedl dva další mladé muže, vytvořil z nich jakousi organizovanou skupinu zločineckého typu, ve které zastával úlohu šéfa. Zde bylo nutno také připustit, že šlo o činy pečlivě připravované, plánované. Pozoruhodná je jeho chladnokrevnost, kdy oběti dobíjel na několikrát a zakrýval jim dýchací otvory. Při vstupu do vytipovaného bytu byl, – podle jeho vlastního vyjádření, – odhodlán zastřelit všechny osoby, takže počet jeho obětí byl determinován pouze tou náhodou, kolik bylo uvnitř lidí. Trest mu byl přeměněn na doživotí a po dvou letech se ve vězení oběsil. Pravděpodobně ne proto, že by se u něj projevily nějaké výčitky, ale protože mu zesílily revmatické potíže a bolesti. Tento případ, byť nebyl až tak známý oproti Hojerovi, což je legenda kriminalistiky, na mě svou příšerností opravdu působí, a kdykoli si něj vzpomenu, není mi z toho dobře.
A jak to popisuje tisk: O týden později se Malý vydal vraždit do Ústí nad Labem. Doprovázeli ho Jaroslav Gregar a Pavel May, díky kterým se dostal k pistoli. Malý tvrdil, že byt vybrali bytaři Gregar a May v telefonním seznamu. Podle jiné verze jeden z dvojice lokalitu dobře znal. Roli každopádně opět hrál titul u jména.
http://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?r=krimi&c=A161010_141753_krimi_cen&foto=V161020_113933_zpravodaj_iri
Přátelé,
po přečtení Kubkova dopisu jsem byl ohromen patrně podobně jako vy. Osobně se ale velmi bráním tomu, abych nepodlehl určité „konspirační teorii“, například o tom, že základním cílem je přeměna našeho zdravotnictví ve „zdravofert“.
Jsme nuceni vyslovovat se k problémům typu „nositelé zbraní“, nebo „kompenzace zrušení regulačních poplatků“, nebo „navýšení hodnoty bodu o dva haléře“ – a tak dále.
Nějak opomíjíme fakt, že se připravuje centrální evidence pacientů podle diagnoz (náklady na léčbu mohou být jen vedlejším produktem tohoto počinu), že se připravuje centrální evidence účtů zdravotních pojišťoven, což možná pozvolna povede ke vzniku pojišťovny jediné, která bude velmi snadno přetransformovatelná v Centrální úřad pro financování zdravotnictví (CÚFZ).
Součástí CÚFZu by jistě byla i nivelizace příjmů zdravotnických pracovníků, čímž by se dosáhlo pozvolné likvidace současného privátního sektoru, který SAS zastupuje.
Vždyť: proč by se měl zdravotnický pracovník (v budoucnosti?) zabývat papírováním, výkaznictvím a jinými starostmi, když by měl lehce nadprůměrný plat, když by vlastnil lehce nadprůměrně kvalitní auto, lehce nadprůměrné bydlení, lehce nadprůměrnou dovolenou …
No a „zdravoferťáci“, by měli těžce nadprůměrné příjmy, superauta, superbydlení, superdovolené …
Omlouvám se, je to možná paranoidní představa, Marx by možná konstatoval, že je to „vykořisťování člověka člověkem umocněno na druhou“.
Ale zpátky na zem.
O něco podobného se pokoušel i Rath, jeho „neziskovky“ byly, podle mne analogií toho, co se děje dnes. Možná byl odstraněn i díky tomu, že se to číhajícím „agroferťákům“ nelíbilo. Ale to je opět příliš „konspirativní“.
Asi bychom se měli tak trochu vrátit ke „kořenům“ a nenechat se dezorientovat:
http://www.sasp.cz/stanovisko-rady-sas-k-tvorbe-site-ambulantnich-zdravotnickych-zarizeni1
Honza Šťastný, 14.květen 2016
Když jsem v minulém čísle Života Úval zveřejnil článek „Nemám rád aprílové vtipy“, netušil jsem, jak snadnou obětí se záhy stanu. Pnutí ProÚvaly na Apríla zveřejnilo informaci o tom, že bude úvalské koupaliště zachráněno díky tomu, že se prohlásí za “nemovitou kulturní památku“ z doby „Hitlerjugend“. Naletěl jsem, přesně tak, jak jsem to ve svém článku popisoval.
Má naivita trvala téměř dva dny a napadaly mne různé myšlenky. Přemýšlel jsem například o tom, že když přátelé starých pořádků dokáží pod nápis „občanské fórum“ nastříkat podnápis „zmrdi“, že by jistě obnovené koupaliště ozdobili hákovými kříži.
Nicméně – když jsem pochopil, že se skutečně jedná jen o aprílový žertík, zamyslel jsem se nad tím, co s tím naším koupalištěm skutečně podniknout. Všiml jsem si, že byla uskutečněna i anketa – a že z 322 respondentů bylo 182 (57%) pro opravu v režii města za cca 30 milionů Kč i za cenu zastavení investic do komunikací a jiné důležité infrastruktury. Naštěstí byl počet účastníků ankety nízký a její objektivita mizivá. Osobně to tedy chápu tak, že se 182 občanů chce v Úvalech jenom vykoupat a vyspat, popřípadě se hrabat v zahrádce za svým plotem.
Hlasoval jsem pro „biotopové koupaliště“ a domnívám se, že je to reálná varianta záchrany. Nejsem odborník, ale biotopové koupaliště si představuji tak, že do něho soustavně přitéká voda očištěná v „biotopu“ nad koupalištěm – a na druhém konci zase odtéká. Není tedy třeba aplikovat drahou filtrační techniku plnou chemikálií. Tak tomu je například v Radotíně a vodotečí je tam Berounka.
No jo, Výmola sice v našem údolí teče, množství vody je však velmi kolísavé, voda není nejčistší a vodoteč je níže než vany koupaliště.
V této chvíli, protože ctím statut soukromého vlastnictví, se ale musím za další úvahy omluvit panu Bohuslavovi Prokůpkovi, majiteli Mlýnského rybníka. A zároveň mu možná trochu opožděně poděkovat za vše pozitivní, co pro Úvaly a úvalské občany on – ale i jeho předci (například v období protektorátu) učinili.
Nyní ale moje úvaha: Nepřipravuje se rekultivace Mlýnského rybníka? V jakém stádiu je příprava? Nemá zde vzniknout určitý typ „biotopu“? Nebylo by nejjednodušší spojit rekultivaci Mlýnského rybníka se vznikem biotopového koupaliště? Stačilo by několik desítek metrů zamaskované trubky odvádějící biotopem očištěnou vodu Mlýnského rybníka přímo do vany koupaliště …
P.S. Dotace na rekultivace rybníků existují! A investor – provozovatel biotopového koupaliště by se jistě našel snadněji, než investor do rekonstrukce stávajícího stavu. Odborníci, ozvěte se!
MUDr. Jan Šťastný, MBA
Buďto jsou naivně hloupé a nemohu na ně naletět ani při dobré vůli dotyčnému šprýmaři udělat radost. Nebo na ně naletět lze a také na ně naletím, z čehož sice má radost šprýmař, ovšem ne tak já jako oběť. Být za naivního hlupáka potěší skutečně málokoho. Ale fakt dobře se bavím vyprávěním o vydařených aprílových žertících, aplikovaných na jiných osobách. Buďto mě až k pláči rozesměje, co dokáží lidé vymyslet za ptákoviny. Nebo naopak jakým ptákovinám jsou lidé schopni uvěřit.
Jenže jedno ani druhé není výsadou jen Apríla. Členka vlády prý hodlá prosadit, aby s pronájmem nemovitosti soukromého vlastníka museli vyslovit souhlas sousedé. Také se ke mně dostala zvěst o tom, že je v plánu zateplení katedrály Sv. Víta. Co z toho je nejapný žert a co je míněno vážně? Člověk musí vzít rozum do hrsti, trochu zapřemýšlet a oddělit zrno od plev.
Kdo kdy byl v katedrále Sv. Víta v zimě, ví, že teplotně nic moc a i ta trocha tepla z hořících svíček se rozuteče jak pára nad hrncem. Je tady jasné, že takový projekt by smysl měl. Nakonec i ta fasáda už má svá léta, současný styl jsou jednoduché hladké linie, pokrok holt nezastavíš, leda staromilci by to zpochybnili. Kdežto když si pořizujete nemovitost, nikdo Vám na ni nepřidá, nikdo nepomůže s opravami. Při jejím užívání se musíte zdržet všeho, co by nad míru přiměřenou obtěžovalo okolí. Z výtěžku pronájmu musíte platit daně. A nakonec nemovitost pronajmete někomu, kdo ji potřebuje a za cenu na kterou dotyčný dobrovolně přistoupí. Je to jasné, obracet se v takovém případě o souhlas na uliční výbor je nesmysl do nebe volající.
Doufám, že ani vy jste z letošního Apríla nevyšli za hlupáky a naletěli jen na takové vtípky, které vás pobavili. A pokud ne, příště přemýšlejte, ať nejste za hlupáky.
P. S. Zpráva z medií: Ministryně práce a sociálních věcí chce, aby majitelé nemovitostí mohli své domy a byty pronajímat pouze se svolením sousedů.