Za rok budeme slavit „padesátku“ od příjezdu sovětských a dalších vojsk do Československa; při četbě příspěvků některých rusofilů na FB sdílím obavu, že se za rok bude spíše oslavovat. V této chvíli bych ale rád vzpomenul na onen den, kdy jsem opustil dětství a ze dne na den se stal dospělým, což bylo právě přesně 21. srpna 1968, kdy mi bylo 14 let. Zcela absurdně jsem trávil s rodiči zbytek prázdnin u pratety a prastrýce v Bavorsku a prateta po ránu přišla z nákupu a oznámila nám, že nás obsadili Rusáci, což v nás v prvé chvíli vyvolalo podobnou reakci jako ve filmu „Pelíšky“ – rozesmáli jsme se. Záhy ale moje dětství skončilo. Můj tatínek by byl tehdy rád, abychom v Německu zůstali, matka byla proti, a tak nastala absurdita, na kterou se nedá zapomenout: mnoho občanů zdrhalo pryč z Československa, ale my se tam vraceli; píši „mnoho“, neboť i mnoho se vracelo, aniž tušilo, co je čeká, a právě v poledne, když 23. srpna 1968 začala generální stávka, se na kolejích vedle sebe, v „zemi nikoho“ zastavily dva vlaky: jeden s těmi, co zdrhali, druhý s těmi, co se vraceli. Pasažéři vlaků na sebe čučeli a mezi vlaky pendlovala prodavačka s coca-colou, kterou jsme si koupit nemohli, neboť jsme na ni neměli. To je můj zážitek z doby před 49 lety, o níž se přestává hovořit; například na „Seznamu“ dnes dominovala reportáž o „loupeži století“. Ignorace nebo úmysl? Nevím, ale ignorovat zásadní okamžiky naší historie je – dle mého subjektivního názoru, velmi kontraproduktivní až nebezpečné …