Dobrý den.
Vzhledem k domu, že jsem v Radomyšli pobýval téměř čtvrt století, zaujala mne informace od kolegy ze Sdružení ambulantních specialistů ČR. Jmenovat nebudu. No tak vidíte, že se i v Radomyšli tajně bojovalo proti komunismu, což mne štve, neboť jsem s mohl případně přidat, kdybych o tom věděl.
S pozdravem MUDr. Jan Šťastný, MBA, patolog.
Text:
„Během 10 ti letého pobytu ve Strakonicích jsem několikrát navštívil onu rušičku v Radomyšli. Ředitele v tomto tajném a sledovaném zařízení dělal můj kamarád.
Ve vstupní hale byla busta Klementa Gottwalda. Při oslavě se tato busta položila na kolečko, nasadila se papacha a několikrát se objela hala, pak se na bustu našeho dělnického praporečníka pány provedla malá potřeba. Tuto krasojízdu prováděl Franta R. Několika půllitry se pak Kléma opláchnul a uložil se již bez papachy na své čestné místo. Dámy přítomny nebyly. S velkým podivem musím po letech konstatovat, že to byla neskonalá sranda a je pro mne pořád záhada že to nikdy nikdo neprásknul, což by byl asi velký průser. Bylo to v letech 1979- 1989. Tento rituál se prováděl i začátkem 80. let, kdy se režim utužoval.“ Jirka N. (dnes významný rehabilitační lékař)
V posledních cca téměř 15 letech se začal používat pojem „následná péče“; přidáváme k němu i různé přívlastky, jako například „dlouhodobá“, „krátkodobá“, „rehabilitační“ a podobně.
Chvíli se také říkalo „následná zdravotní péče“, ale od tohoto termínu se upustilo – ne že by byl příliš dlouhý, ale protože byl nepravdivý: jedná se totiž o péči zdravotně sociální.
Pojem „následná péče“ je termínem zavádějícím, maskujícím některé nesystémové přístupy ve financování zdravotně sociální sféry.
V podstatě se jedná o dlouhodobé přehazování „horkého bramboru“ mezi MPSV a MZ.
Zejména se jedná o nevhodné potlačování principů vícezdrojového financování zdravotně sociální péče, neboť samotný pojem „následná zdravotní péče“ determinuje její jednostranné financování ze strany zdravotního pojištění, což by bralo MPSV.
A naopak: za „následnou péči“ se dlouhodobě nepovažovala ta lůžka v ÚSP, na nichž je klientům poskytována péče zdravotní.
Zavedením termínu „následná péče“ je sociální sféra významně osvobozena od řešení, či dořešení mnoha problémů, které lze řešit právě pomocí vícezdrojového financování:
– problému spoluúčasti na úhradách za výkony jasně sociálního charakteru, které jsou však prováděny ve zdravotnických zařízeních,
– problému poskytování zdravotní (ošetřovatelské) péče na lůžkách ÚSP,
– problému dořešení problematiky financování známých „sociálních“ hospitalizací, jejichž universální řešení – tak jak je zakomponované do právních norem, není realizovatelné,
– problému vícezdrojového financování agentur domácí péče
(které mohou například zajišťovat i „domácí ošetřovatelskou péči“ v ÚSP.
Chci se však vrátit k základnímu tématu:
Lůžka „následné péče“ – čili lůžka zdravotně sociální
(dále jen ZSL) lze po podrobném rozboru rozdělit tak, jak znázorňuje následující tabulka:
Vysvětlivky:
ZP = zdravotní pojištění,
SP = sociální pojištění,
VR = veřejné rozpočty,
PAC = pacient,
* = lze provádět ambulantním způsobem (dodavatelsky)
Problematiku tzv. „sociálních hospitalizací“ lze v dimenzích této tabulky řešit vytvářením ZSL typu V a VII s tím, že by tato lůžka mohla vznikat reprofilizací lůžkového fondu některých, zejména malých nemocnic.
Vedlejším produktem takovéto „transformace řízené shora“ mělo být i snížení počtu akutních lůžek – to je ale téměř nemožné, neboť lůžkový fond malých nemocnic byl prakticky zcela privatizován.
Direktivní přístup „shora“ nemůže být nikdy úspěšný, a to díky silnému lobbystickému tlaku nových majitelů lůžkových kapacit.
Účinné mohou být pouze následující tři cesty:
1) Aplikací systému DRG.
2) Systémovou podporou zdravotnických zařízení „jednodenní hospitalizace“.
3) Systémovým upřednostněním ambulantní péče před péčí hospitalizační.
V případech, kdy lze provádět ošetřovatelskou i sociální péči ambulantním způsobem bylo vhodné, aby oba typy péče (za podmínek vícezdrojového financování) prováděl jediný
„dodavatel“, tedy agentura domácí péče – v případě veřejných zařízení na základě výběrových řízení; jedině tímto způsobem lze eliminovat přelévání finančních prostředků ze zdravotního pojištění do sociální sféry v těch případech, kdy je agentura domácí péče nucena poskytnout sociální službu „zadarmo“. Tento případ se však více týká poskytování komplexní péče v domácnostech klientů.
ZSL typu IX souvisí se zaváděním tzv. „ucelené rehabilitace“ a jejich struktura i význam nemohou být obsahem tohoto krátkého sdělení.
Oproti jiným chci být stručný:
Z článku paní kronikářky Mandové, ale i z jiných zdrojů vyplývá, že město Úvaly, za doby mého starostování, neinvestovalo do rekonstrukce koupaliště potřebné finanční prostředky a nevyužilo možných dotací, které se nabízely.
Ano, je to pravda.
Pokud však někdo řekne „A“, měl by k tomu dodat i „B“, zejména pak kronikář:
V období, kdy jsem stál v čele města, se podařilo něco nevídaného – co se ve městech podobné velkosti jako Úvaly rozhodně nepodařilo: získali jsme 80 milionů od developera výstavby na Hostíně. Ovšem s jednou podmínkou: Prostředky půjdou na dostavbu a rekonstrukci technické a sociální infrastruktury. Bohužel, do této kategorie oprava koupaliště skutečně nepatří.
Když se k sumě 80 milionů přidaly vlastní finanční prostředky a prostředky z úvěru, bylo na spolufinancování rozsáhlých investičních akcí na výše zmíněné infrastruktuře za více než 600 milionů Kč. Do vodohospodářství (pitná voda z káranských řadů, kanalizace, dostavba ČOV, rekonstrukce vodovodní sítě) tak šlo cca 420 milionů Kč, do školství (MŠ Kollárova, ZŠ včetně školní jídelny) cca 150 milionů Kč. Dalších přibližně 45 milionů Kč šlo na rekonstrukci rybníků Kalák a Fabrák, na zdravotnictví a na sociální služby.
Trochu „navíc“ snad byla jen rekonstrukce „Pětašedesátky“ za cca 19 milionů Kč, ale i tady získalo město slušnou dotaci – a kdo není rád, že ji máme, nechť se přihlásí.
Závěrem následující: Jak již doufám vyplynulo z mého článku v Životě Úval, hlasoval jsem PRO zachování koupaliště. Je to „rodinné stříbro“, nic jiného historického Úvaly v podstatě nemají. Podle mého názoru bylo zásadní chybou uzavření smlouvy s takovým nájemcem, který nebyl povinen investovat do rekonstrukce (tato povinnost setrvala na rozpočtu města), nýbrž jen „vyzobávat třešničky na dortu“. V této chvíli jen hasíme požár, který již doutnal v devadesátých letech minulého století, paní nová kronikářko.
MUDr. Jan Šťastný, MBA
Doslova mne šokoval následující článek, neboť si dle telefonního seznamu jako oběť vraždy vybrali mne a mou rodinu. Asi je uchvátil titul „MUDr“. Jenomže – před pár měsíci jsme se odstěhovali, což v telefonním seznamu uvedeno nebylo. Takže v přízemí bytu Kapitána Nálepky č. 7 v Ústí nad Labem nikdo neotevřel. Šli o poschodí dál … Sousedka, která to odnesla byla velmi příjemná a hezká dívka. Jako patolog jsem se zúčastnil i její pitvy. Paradoxně – asi tak po měsíci po mně „veřejná bezpečnost“, tedy policie, chtěla alibi. Jinak řečeno: doktor, který byl u pitvy zavražděné musel prokazovat, že ji nezavraždil… A jak to popsala prokurátorka, která ho odsoudila k trestu smrti:
Je to poslední případ, kde jsem se účastnila ukládání trestu smrti. Trest smrti už vykonán nebyl, protože rozsudek nabyl právní moci v průběhu roku 1990, a trest byl přeměněn na doživotí. V čem byl Malý horší než Straka? (Rozuměj: Straka = „spartakiádní vrah“, to je jiná kapitola) Již při prvotním studiu tohoto spisového materiálu jsem byla ohromená. Jednalo se o obžalovaného s bohatou trestní minulostí. Byl několikrát odsouzený za trestnou činnost výtržnické povahy a při posledním výkonu trestu si řekl, že za to, že byl odsouzen, se společnosti za tuto „křivdu“ pomstí. Jako prostředek k uspokojení této egoistické, zvrhlé touhy zvolil vraždu náhodně zvolených nevinných lidí. To už svou podstatou vzbuzuje naprosto mimořádné emoce. Výběr bytů, kde mělo k vraždě dojít, volil namátkovým tipováním podle telefonního seznamu v telefonní budce. Prostě zalistoval, ťuknul tužkou a šel na tu adresu. V prvním případě to byl byt starších manželů. Poškozené postupně střelil speciálně upravenou malorážní pistolí. Připevnil si k ní laicky vyrobený tlumič. Neměla takovou ráži, aby na první zásah zabila. Přišel, dva lidi střelil, a ještě žijícím jim přelepil dýchací otvory lepicí páskou na koberce. Poté prohledal byt a teprve poté následně své oběti dalšími výstřely usmrtil. V druhém případě zazvonil spolu se dvěma spoluobžalovanými u bytu, kde se nacházela novopečená dvacetiletá maminka s několikatýdenním kojencem. Tu hned střelil, ale ona neumřela a začala ho prosit na kolenou, ať ji nechá, že tam má malé dítě, které mezitím plakalo. Přesto se nad ní asi nesmiloval. Absolutní citovou plochost demonstruje, že Malý ani v této situaci nezaváhal, a ještě umírající poškozenou svlékl do naha, aby sobě a spoluobžalovaným poskytl pohled na její nahou postavu. Teprve poté ji takříkajíc dorazil. Popisoval, jak pak chodili po bytě, zatímco dítě plakalo, otevřeli ledničku, snědli pudink a sebrali další věci, které potom zpeněžili, asi za 20 tisíc korun. Malý byt opustil jako poslední a s vědomím, že tam zůstává kojenec vyžadující nepřetržitou pozornost a péči. Projevil tím absolutní lhostejnost k dalšímu osudu dítěte. Navíc ještě strčil zápalku do zámku dveří, aby se tam nikdo nedostal. Až večer přišli rodiče poškozené, kteří byli naprosto šokováni. Znalci tehdy řekli, že není možná žádná náprava, že toto není člověk, který by byl převychovatelný. On také neprojevil žádnou lítost nad tím, co způsobil. Uvedl, že lítost má jen nad tím, že v prvním případě zmařil život starého, vážně nemocného muže, který by zanedlouho stejně zemřel. Dopustil se sedmi trestných činů, z toho tří dokonaných vražd, krátce po návratu z výkonu trestu odnětí svobody. K trestné činnosti navíc svedl dva další mladé muže, vytvořil z nich jakousi organizovanou skupinu zločineckého typu, ve které zastával úlohu šéfa. Zde bylo nutno také připustit, že šlo o činy pečlivě připravované, plánované. Pozoruhodná je jeho chladnokrevnost, kdy oběti dobíjel na několikrát a zakrýval jim dýchací otvory. Při vstupu do vytipovaného bytu byl, – podle jeho vlastního vyjádření, – odhodlán zastřelit všechny osoby, takže počet jeho obětí byl determinován pouze tou náhodou, kolik bylo uvnitř lidí. Trest mu byl přeměněn na doživotí a po dvou letech se ve vězení oběsil. Pravděpodobně ne proto, že by se u něj projevily nějaké výčitky, ale protože mu zesílily revmatické potíže a bolesti. Tento případ, byť nebyl až tak známý oproti Hojerovi, což je legenda kriminalistiky, na mě svou příšerností opravdu působí, a kdykoli si něj vzpomenu, není mi z toho dobře.
A jak to popisuje tisk: O týden později se Malý vydal vraždit do Ústí nad Labem. Doprovázeli ho Jaroslav Gregar a Pavel May, díky kterým se dostal k pistoli. Malý tvrdil, že byt vybrali bytaři Gregar a May v telefonním seznamu. Podle jiné verze jeden z dvojice lokalitu dobře znal. Roli každopádně opět hrál titul u jména.
http://zpravy.idnes.cz/foto.aspx?r=krimi&c=A161010_141753_krimi_cen&foto=V161020_113933_zpravodaj_iri